Jak jsem již psala, autorův styl mi sedí a jeho hra se slovy mě oslovuje. Řekla bych, že mi v knize chyběla autorova originalita, kterou znám z jeho jiných knih. Příběh je na mě trochu moc klišé. I přesto se však jedná o lehké odpočinkové čtení, u kterého člověk může vypnout a nepřemýšlet.

Každý jistě slyšel někdy někoho říct něco ve smyslu: „Mám z toho trauma,“ nebo, „tímhle mi přivodíš trauma,“ a tomu podobné fráze. Nebudu tvrdit, že jsem něco s obdobným významem nikdy neřekla, samozřejmě jsem tím sama vinna. Avšak někteří lidé, právě kvůli přílišnému užívání slova trauma jako takového, zapomněli jeho pravý význam. Zlehčování a nadhled, tak se tomu zřejmě říká. Kolik lidí, co něco takového někdy vypustí z úst, skutečně ví, co že to vlastně tvrdí?

Jako první se asi nabízí otázka, co to vlastně znamená trauma? Je to ve své podstatě odpověď našeho organismu, a především naší mysli, na velmi stresující, zdrcující či život ohrožující události. Dovolím si citovat jednu pěkně zformulovanou definici, která udává jednoduché a jasné vysvětlení, od psycholožky Mgr. Kamily Prokešové.

„Trauma lze chápat jako velice stresující zážitek, mimořádný co do míry své intenzity a bolestivosti. Jde o událost, která zpravidla přichází náhle, nečekaně a představuje buď bezprostřední ohrožení života, nebo výrazným způsobem ohrožuje tělesnou či psychickou integritu. Trauma nekoresponduje s dosavadní životní zkušeností jedince, zpochybňuje základní životní jistoty a smysluplnost života a světa vůbec.“

Pojďme si toto tvrzení lehce rozebrat. Jak jsem i já již výše zmínila, jde o stresový zážitek. Je to také ale věc jedinečná. Slovo jedinečný si asi většina z nás spojí s pozitivními věcmi. Řekla bych, že právě proto použila paní Prokešová jiné slovo – mimořádný, také jinak jednorázový. Ať už jde o bolest, kterou v oné situaci prožíváte, či o míru stresu, strachu nebo jakéhokoliv jiného faktoru, bývá to silnější prožitek než jakýkoliv jiný v dosavadním životě. Pokud něco zažíváte poprvé, je pro váš mozek téměř nemožné, aby byl schopen tento nový podnět okamžitě zpracovat. To poté vede k odkládání řešení a léčení, ba dokonce k popírání. O tom se ještě zmíním v další části.

Dalším skalním bodem definice jest spojení náhle, nečekaně. Na takovou událost se nejde nijak předem připravit. A i pokud víte, že se tak má státi, v tu chvíli stejně prožitek bude mnohonásobně silnější, než jaká byla vaše očekávání. Proto i v takovéto situaci můžeme mluvit o stavu nečekaném. Mysl je překvapena a přehlcena, snaží se dát si dvě a dvě dohromady, ale vysvětlení pro danou chvíli jednoduše neexistuje. Než stihnou proběhnout všechny elektrické impulzy v mozku a přenést informaci o vývoji, na stejné dráhy jsou už vysíláni nový poslíčci s novými záznamy. A tak se v jediném okamžiku stane, že se tyto cesty ucpou jako dálnice při dopravní špičce. Mozek nedokáže najednou třídit ani zpracovávat vše, co se v danou chvíli děje. Odloží to tudíž do pozadí a postaví za tím zeď. Do té chvíle neznal nic podobného, nevěděl ani, že může nepříjemné části zavřít někam pod zámek a zahodit klíč. Ale on neměl jinou možnost, musel obnovit funkce nutné pro přežití, toť jest jeho práce.

Dovolím si lehce poupravit výrok: …buď bezprostřední ohrožení života, nebo výrazným způsobem ohrožuje tělesnou či psychickou integritu. Pokud se ocitnete ke smrti jen krůček, každopádně vám to naruší rovnováhu a přirozené prostředí, ať už psychicky nebo fyzicky, v tom nejhorším případě kombinací. V každém z nás je jakási váha, která je stabilní, minimálně většinu času. Když si tvoříme klíčové vzpomínky utvářející naši osobnost, váha může být lehce vyvedena z rovnováhy, jenže se velmi brzy srovná a skončí v ještě stabilnější poloze. Trauma tuto rovnováhu kompletně nabourá, převrhne vaši váhu. Ne tím způsobem, že by se převážila na jednu či druhou stranu, on se zcela utrhne řemínek či upadne jiná důležitá část. Udržovat stabilitu je jedna věc, opravovat ji, to už je věc druhá. Jde o těžší, delší a složitější proces, který stejně nemůže skončit tak, aby se výsledek zcela rovnal originálu.

Naprosto klíčovým tvrzením z citace se mi však zdá být poslední část, co všechno taková událost zpochybní. Ovlivní nejen věci s ní související, jako navazování vztahů, přátelství apod., ale i všechny absolutně všední maličkosti jako usínání, koukání na oblíbený seriál, poslech hudby. Jako by to změnilo všechno, některé věci úplně, jiné pouze malinko. Začnete vnímat svět jako horší místo, v každém člověku najednou vidíte to nejhorší. Ve většině ti lidé dané vlastnosti již měli, ale nezaměřovali jste se na ně, jelikož krom pár nedokonalostí to jsou laskaví a milí lidé. Jenomže jak jsem již řekla, vaše vnímání světa se od základu změní. Pochybujete o každé jistotě, kterou jste dříve brali za samozřejmou, o každém člověku, každém svém rozhodnutí. Váš život se stává spirálou pochybností. Ztratíte kontrolu sami nad sebou, jelikož váš systém je příliš zahlcen bezmocí a váš mozek nenachází vysvětlení. Nefunguje zcela správně, jelikož většinu pozornosti věnuje právě hledání racionální příčiny. Nevidíte smysl ani v naprosto logických věcech. Přijde vám možná i nefér, že všichni ostatní žijí své životy pořád stejně, a vám byla tato výsada odepřena.

Následky prožitého traumatu mohou být zcela odlišné u každého jedince. Někdy to může být reakce pouze krátkodobá či protahovaná, v dalších případech ale mluvíme o změně celé osobnosti člověka. Více se následky budu zabývat o něco později.

Traumatické zážitky nemůžeme rozdělit, klasifikovat je. Jsou na to příliš subjektivní, a i kdyby dva lidé zažili úplně to stejné trauma za stejných podmínek, jejich vnímání a vypořádání se s danou situací by bylo odlišné. Nejohroženější skupinou jsou děti a dospívající, to samozřejmě neznamená, že v dospělosti taková situace nastat nemůže. Příkladem nejzávažnějších událostí, které mohou ovlivnit celý další rozvoj jedince jsou zejména smrt blízkého či jiný styk se smrtí, sexuální zneužití a obtěžování a v dětském věku se nejčastěji potkáme s případem fatálně neuspokojených fyzických a psychických potřeb, také jinak, když je dítě bité, nedostává dostatek jídla, není mu projevována láska, je svědkem násilí nebo mu rodiče nevěnují žádnou pozornost. Samozřejmě toto nejsou všechny příklady, ale pro představu je to snad dostačující.

Slíbila jsem, že se vrátím k následkům takového traumatu. Už jste z těch pár předešlých zmínek asi pochopili, že psychickou újmu každý vnímá, vstřebává a vyrovnává se s ní (tj. léčí ji) naprosto jinak. Pravděpodobně budu mít tendence lehce (či více) brát v potaz svůj subjektivní pohled na věc, takže místy možná nepůjde o stoprocentně objektivní text.

Ještě mnohokrát tu zmíním jednu věc, psychické trauma každý vnímá jinak. Každá osoba je jedinečná a nelze přesně odhadnout její reakci. Důsledky traumata mohou vést ke stresovým reakcím, posttraumatickým stresovým poruchám i k trvalým změnám osobnosti. Samozřejmě se setkáváme i s jinými psychickými poruchami a onemocněními. Příkladem můžou být závislosti, deprese, úzkosti, sebevražedné sklony. Pouze pár příkladů z mnoha, může se pochopitelně projevit i jakákoliv jiná porucha.

Ne vždy člověku hned dojde, že se jedná o trauma. Vím, toto zní lehce nesmyslně, ale v době jeho vytvoření se vám může pouze zdát, že máte nějaký špatný pocit a úplné následky se projeví až později. Takto to chodí obzvláště v případě rodič x dítě. Pokud dítě vyrůstá v toxickém prostředí, zvykne si na něj a jelikož je to pro něj jediné, co kdy poznalo, nezdá se mu, že je něco špatně. Avšak pokud jde o budoucí život, může to mít fatální následky, obzvlášť pokud se problém neřeší či popírá.

Ano, popření traumata zní poněkud nadneseně, avšak jedná se zcela doslovně o to, co váš mozek udělá. Jak už jsem výše zmínila, mozek vytvoří jakousi zeď mezi událostí a přítomností. Ale jakákoliv zeď postavena takto narychlo se může také velice rychle zhroutit, čemuž se snažíme zabránit postupným rozebráním. Vzpomínky se zamlží, překroutí, poupraví. Nevnímáte to, ale když se na ně pořádně zaměříte, neunikne vám, že je něco špatně. Pokroucený obraz, nejasné detaily… Nemáte pro takovou věc vysvětlení, a tak ji prostě necháte být a netušíte, proč se každým dnem cítíte hůře a hůře. Až se stane nějaká událost (může to být i maličkost), která rozhodí vaši rovnováhu a zeď se zbortí. Takové události se říká trigger. A najednou prožíváte znovu ty syrové emoce jako napoprvé. Když zeď začnete sami kámen po kameni rozebírat, dostanete tyto emoce po dávkách. I tyto menší dávky jsou mnohdy zničující, a proto není vzácné, že i člověk, který léčí své trauma, může v období léčebného procesu trpět závažnými úzkostmi a depresemi.

Jak se v takové situaci léčit? Co dělat? Kdybych na tuto otázku znala odpověď, upřímně teď nepíšu toto. Mám ale pocit, že nejprve potřebuji pochopit, co se mi vlastně dělo, než si dokáži pomoct. Samozřejmě na internetu najdete spoustu zajímavých odpovědí, které můžete vzít v úvahu.

První taková možnost je zcela jistě navštívit nějakého odborníka. Odborná pomoc je přeci jenom nejlepší. Ne každému to bude vyhovovat. A i lidé, kterým to pomůže, musí udělat všechnu tu hlavní a bolestnou práci sami. Rozhodně se vyplatí to zkusit. Někdy musí být léčebný proces podpořen i nějakými prášky, ty můžou zklidnit mysl. Opět pozor, na každého budou fungovat jiné prášky, na někoho dokonce žádné, každý organismus je jiný a je těžké najít tu správnou možnost pro vás. Musíte se obrnit trpělivostí a nechat si pomoct.

Další může být obnovení kontaktu s přáteli, čtení, cvičení, jakékoliv jiné rozptýlení mysli. Jenomže každý tenhle kousek, malý krůček, je k ničemu, když si člověk neuvědomuje, o co se doopravdy musí snažit, aby se mohl skutečně vyléčit. Nesmíte chtít zapomenout. Ano, je to možná lehce šokující, ale nesmíte se snažit událost odstřihnout od vás, aby nebyla nadále vaší součástí. Tak jí naopak dáte prostor se neomezeně zvětšovat až vás nakonec temnota zcela obklopí a odtud už se jen těžko hledá cesta zpět. Nemusíte zapomínat, stačí z velké těžké bubliny udělat malinkou, kterou budete mít pod kontrolou. Potřebujete se dostat do stavu, kdy budete ovládat vy ji, ne ona vás. Co se stalo, stalo se, to bohužel zpět už nikdy vzít nemůžeme, i když si to mnozí tak moc přejeme. Naučit se s tím žít je těžké, neskutečně těžké. Někomu na to stačí pár měsíců, jiní potřebují roky.

Poznamená vás to. Napořád. Ponesete si do dalšího života jizvy, které nikdo jiný neuvidí. Jenomže každá jizva znamená další boj, který se vám povedlo přežít. Prošli jste si peklem a dokázali to, vyšli z toho se šrámem na duši, ale klidem v srdci. Dosáhnout míru sám se sebou zabere nejvíce času. Vina, výčitky, sebenenávist. Ty pocity ucítíte častěji, než by bylo milé. A navíc pravděpodobně ani nezmizí všechny triggery. Ale důležité je, že i přes to všechno je možné být znovu šťastný a zcela sám sebou.

Asi by se teď hodilo podělit se o svoji osobní zkušenost, když o tom tak mluvím. Své trauma velmi zjednoduším, šlo o sexuální obtěžování. Byla jsem ve stavu, kdy jsem se snažila zahojit svoji duši kvůli předešlým těžkým časům a člověk, který o tom všem věděl, využil toho momentu. Využil toho, jak jsem byla nezkušená, raněná, naivní, rozpadlá. Využil toho, jak moc jsem chtěla věřit lidem, jak moc jsem chtěla vidět dobro, jak moc jsem chtěla být v pořádku. Využil mě. Nevím, jestli vědomě či ne a už to asi nezjistím, to však není důležité. Udělal to a pak mě ještě k tomu psychicky vydíral a snažil se se mnou všemožnými způsoby manipulovat.

Než mi došlo, co se děje, dost mi to trvalo. Jak jsem napsala, byla jsem zlomená a když jsem se vrátila domů, nechápala jsem, proč se cítím nepříjemně. Viděla jsem se s ním dokonce znova a tentokrát se mi po příchodu domů udělalo vyloženě zle. Když holka řekne ne, znamená to ne, nemusí to opakovat víckrát. Jenomže já musela a na pošesté už mě to nebavilo, tak jsem to vzdala a přestala se bránit. Když mi došlo, proč je mi tak špatně, nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že jsem ho nechala, že jsem to mohla zastavit. Ani jsem ho nedokázala nenávidět, všechnu nenávist jsem směřovala na sebe.

Ty pocity jen gradovaly. Bezmoc, jakou jsem nikdy necítila. Nevěděla jsem, proč, co, kdy, kde. Nenacházela jsem pevnou půdu pod nohama ani oporu v žádném člověku. Pokaždé, když jsem si vzpomněla na jeho dotyk či zprávy, udělalo se mi tak zle, že jsem potřebovala zvracet. Kůže mě pálila, jako by se sama chtěla zbavit jakéhokoliv pozůstatku doteku. V hlavě se mi mísily staré rány s novými. Ty staré, které byly skoro zahojené, se otevřely a já znovu slyšela všechny ty hlasy. Nechtěla jsem nikoho vidět, nic dělat. Ztrácela jsem víru v lidi, v sebe. Seděla jsem ve vaně a přiložila si k zápěstí žiletku. Nemohla jsem, ne kvůli všem, koho miluju. Mrštila jsem s ní o protější zeď a rozbrečela se. Nevím, jestli šokem, bolestí, bezmocí, žalem či něčím jiným, ale takhle to dál nešlo. A tak jsem to uzamkla. Ano, občas jsem o tom mluvila, ale neřešila jsem to. Chovala jsem se, jako by se to nestalo. A ono to fungovalo, život šel dál. Staré rány se pomalu hojily, naučila jsem se o nich mluvit, svěřovat se, žít, skutečně se smát a milovat.

Bohužel, takové věci vás vždycky doženou. Uplynulo několik měsíců, vlastně víc jak tři čtvrtě roku, a vrátily se mi deprese. Ze začátku jsem nechápala proč, vždyť všechno už šlo tak dobře. Ale pak přišly ty noční můry. Viděla jsem ho, jak nade mnou stojí, cítila jsem na kůži jeho dech, jeho dotek. Probouzela jsem se v slzách. Každý večer jsem se bála. Tak neskutečný strach jsem dlouho necítila. Nechtěla jsem usnout, ale musela jsem spát. A nakonec jsem vždy usnula. Noční můry se měnily, často mi v nich umírali moji blízcí. A následující tvrzení možná vyzní sobecky, ale těch jsem se neděsila nejvíc. Nejhorší byly ty živé, kdy jsem se nemohla hýbat a cítila ho v sobě. Viděla jsem jeho oči propalující se mi do masa. Ten nelidský chtíč a potěšení z bolesti – všechno to z jeho postoje bylo zřejmé. Věděla jsem, že k tomu nikdy nedojde, přesto jsem měla strach. Pokaždé když jsem usínala a pokaždé když jsem se vzbudila.

Začala jsem na všechno kašlat, skoro jsem nespala, nepsala si ve škole výpisky, skoro se nevídala s kamarády a opět ty špatné nálady převažovaly nad těmi dobrými. Muselo to přestat. Nevím, jak se to stalo, jen vím, že teď už to není tak hrozné. Ty myšlenky bolí a sny mě neopustily, ale nedovolím mu, aby mi kazil život. To je vlastně hlavní důvod, proč jsem tohle vůbec začala psát. Nechápu to, nechápu se, nevím, co dělat, nevím, jak se s tím vyrovnat. Nejsem na to sama, to vím, ale zároveň vlastně jsem. Je to boj v mé vlastní hlavě a jsem v bodu, kdy ani jedna strana nic nedělá. Jenomže já chci vyhrát. Ne. Já potřebuju vyhrát. Chci to dokončit, chci to přijmou, chci se toho zbavit. Mám pocit, že jsem na dobré cestě, ale jak to poznám? Potřebuju to přijmout, ale jak? Jak si odpustit něco, co ani není moje vina?

Přijdu na to, já vím, že ano. Jen mě asi už prostě nebaví čekat. Nechci už zažít jediný sen, jedinou tu myšlenku. Jenomže nevím, jak to udělat. Jsem možná na dobré cestě, ale na její konec je to stále příliš daleko a já nevím, kde na to vzít sílu. Nevzdám to, nemůžu. Ale mívám chvíle, kdy bych chtěla. Chtěla bych se střelit gumičkou do zápěstí a opakovat to tak dlouho, než se roztrhne kůže a začne téct krev. A nepřestat. Chtěla bych si přitisknout ke kůži ostří nože a zatlačit, než to uspokojivě zapálí a ucítím pramínky krve stékající po svém těle. Děsivé, že? Jenomže to nejde ovlivnit. Neudělám to, protože nemůžu, znovu bych to nepřežila. Ale občas, když mám špatnou chvíli, si přeju, abych nikomu neslíbila, že to přežiju. Zní to hrozně, ale závislost je závislost. Bylo by jednodušší zubožit své tělo než zahojit duši, kterou jsem si nepotrhala sama. Jenomže on o tomhle ani neví, o ničem. A to je dobře, není a nebude už nikdy součástí svého života. A jelikož vím, že on by mi za to stát neměl, nevzdám to, i když bych někdy chtěla.

Když to shrnu, budu se snažit dojít nakonec té dlouhé únavné cesty, abych mohla žít zcela pokojný a normální život. Nikomu bych nepřála nic takového zažít, bohužel však nejsem sama. I když okolí vám chce pomoct, nemůže, ne zcela. Pokud totiž nežijí ve vašem těle a nesdílí vaše vědomí i podvědomí, nedokáží pochopit ani zlomek té beznaděje, bolesti a strachu. Je skvělé, že tu pro vás jsou, ale to nemění nic na faktu, že na většinu jste sami. Je to těžké, zatraceně těžké. Ale také je to možné. A stojí to za to. Nemělo se to stát, nikdo si nic takového v životě nezaslouží, ale lze to přežít. A pak si můžete být jisti, že už přežijete všechno.

Dovětek pro ty, co to dočetli až dokonce:

1) Pokud se momentálně nacházíš v těžké situaci, prosím, neboj se říct si o pomoc. Není to projev slabosti, právě naopak, je to projev neskutečné odvahy a síly. Pokud si potřebuješ jen s někým promluvit, neváhej mi napsat.

2) Jsem v pořádku, všechno je lepší, už jsem si dokázala odpustit. Většina věcí, co ve mně byla zlomená je zpět na svém místě. Nepíšu všechny, protože jsou kousíčky mé duše a mého srdce, které stále hledám a jsou možná i takové, které nikdy nenajdu. Věci, co se mi staly, nevrátím, jsou mojí součástí. Ale to nevadí, protože mám sílu hledat ty kousíčky sama sebe dál a tvořit si další a krásnější, pokud to bude třeba.

Jsem neskutečně vděčná, že jsem měla možnost si tuto knihu přečíst.

Kniha vyniká především nadčasovostí. Je až neskutečné, jak trefně autor vystihuje myšlenky lidí. Krásně je vykreslen rozdíl mezi lidstvem jako celkem a lidmi jako jednotlivci. Mistrné užití metafor napomáhá k dokreslení celé atmosféry. Asi nevím, jak knížku více hodnotit bez spoilerů samotného děje, takže se o to nebudu snažit.

Řeknu tedy už jen jednu věc. Pokud váháte, zda po této české klasice sáhnout, prosím, udělejte to. Nebudete litovat.

Rychlost budování vztahů mezi postavami je nerealistická, tím pádem se s nimi těžko ztotožňuje. Navíc jsou popsány dost povrchově a nevidím v jejich povahách žádný vývoj. Také děj ubíhá dost pomalu a jednotvárně, chybí v něm nějaké napětí či jiný prvek pro ozvláštnění. I záporné postavy (pokud se tak nějakým dá vůbec říkat) jsou fádní. A poslední velký nedostatek, naprosto nedostatečně vystavěný svět. Zmíněna je celá spoustu námětů, které by šly více rozepsat, ať už fungování magie, různé druhy fantazijních bytostí, jsou v království, nebo ne…

Takže abych to shrnula, knížka nebyla tragická, dala se jednoduše číst a povrchově se mi i líbila, ale postrádala jakoukoliv hloubku.

Lia dostala výzvu, aby se dostavila na velitelství. Neváhala a vydala se daným směrem. Stačilo jen projít jednou dlouhou chodbou, poté dvoje schody nahoru a pak už jen odpočítat třetí dveře po pravé straně. Zaklepala a počkala na strohé: „Dále.“ Vstoupila do šeré místnosti, oči jí však rychle přivykly okolnímu přítmí. V pochmurné pracovně byla vždy tma a vlhko.

Momentální Velitel byl ve funkci teprve dva roky a rozdíl mezi ním a jejich bývalou Velitelkou byl neskutečný. Za jejího působení místnost (ostatně i celá pevnost) zářila čistotou, na skříních i zdech se nacházely různé doplňky a časté větrání napomohlo ke svěžímu vzduchu, kdykoliv člověk vešel. Teď tu šla cítit zatuchlina. Uprostřed místnosti stál masivní dubový stůl, který v sobě měl zabudované tři zamykatelné šuplíky. Mimo ten už zde byly pouze dvě židle a jedno křeslo, ve kterém seděl Velitel.

Ani se na Liu nepodíval, ale ukázal na jednu ze židlí naproti němu. Posadila se a prohlédla si ho. Už to byl muž v úctyhodném věku, jeho pohled však vyvolával respekt u každého, kdo měl tu čest ho potkat. Lia věděla, že si příliš lidí na osobní rozhovory nezve. Jenomže ona už v této kanceláři byla tolikrát, že si na jeho přísné oči, ostré rysy a nikdy se neusmívající rty zvykla. Patřila totiž ke speciální jednotce, která spadala přímo pod něj. Tato jednotka nesla kódový název T.A.N.H. – Terénní Agenti Nejvyšší Hodnosti. Jako jediná jednotka poslouchala pouze Velitele, plnila zvláštní úkoly, zatýkala politické vězně, zbavovala se nepříjemných jedinců, zametala stopy či získávala a přenášela přísně tajné informace. Členové byli vybíráni přísnou selekcí. Každý musel splnit fyzicky i psychicky náročné zkoušky, ke kterým se dostal pouze na základě jistých předpokladů, díky kterým si jich někdo na vyšších pozicích všiml. Tyto nábory se konaly pouze, pokud zrovna někdo z jednotky vypadl, to znamenalo buď odchod do penze, nebo smrt. Celkový počet těchto speciálních agentů činil přesně patnáct lidí. Na některé úkoly bylo zapotřebí celé skupiny těchto speciálně proškolených osob, jiné naopak byly určeny pro jedince. Vyšší důstojníci se většinou s členy T.A.N.H. příliš nebavili, cítili vůči nim jistou nenávist, jelikož jim nemohli poroučet. Všichni ostatní k nim však chovali respekt, někteří se jich vyloženě báli. Jelikož pracovali s mnoha přísně tajnými informacemi, jejich život tvořili tajné mise a úkoly, o kterých nemohli nikomu říci, stali se dosti uzavřenou skupinou. Na základně sice znali skoro každého a každý rozhodně znal je, ale k žádným bližším interakcím nedocházelo. Čím se ale nejvíce lišili od ostatních – chodili a prozkoumávali kontaminované a opuštěné světy, kam byl jinak vstup přísně zakázán.

Velitel dopsal dopis a zadíval se na Liu. Podal jí obálku, která ležela na kraji stolu. Obyčejná, bílá, ale zcela naplněná papíry. Na ní stálo pouze slovo HÁJE. „Oblast?“ zeptala se Lia. Velitel pouze přikývl. Po chvilce ticha se však ozval: „Kontaminována před dvaceti lety, vyrážíš zítra, všechny informace máš tam,“ ukázal na obálku, „máš dva měsíce, pak chci na stole kompletní zprávu a možnost dekontaminace v procentech. Otázky?“ „Ne.“ Velitel jí pokynul ke dveřím, čímž dával najevo, že mohla odejít. Zvedla se, sklopila hlavu na znamení úcty a odešla. Vydala se do zahrad, jelikož ji lákalo slunce, které po dlouhé době vysvitlo. Vylezla si na svůj oblíbený strom, do výšky asi pěti metrů, a otevřela obálku. Pozorně si četla všechny známé informace. Někde vzadu v mysli se objevila myšlenka, že ten název už někdy slyšela, ale příliš se jí nezaobírala. Mohl se o ní zmínit někdo z jednotky nebo v archivu mohla zavadit o tento název. Dle záznamů se v oblasti nacházely dvě základny. To bylo vcelku neobvyklé, poukazovalo to na důležitost místa, jelikož to znamenalo rozložení tajných dat mezi dva objekty. Pro Liu to znamenalo pouze dvakrát tolik práce se sháněním a stahováním všech tajných souborů. Rozhodla se ještě večer zajít do archivu a zkusit o oblasti něco zjistit. Dokud nepatřila k jednotce, byla archivářkou, za což si ji zpočátku dost lidí dobíralo. Ale vlastně to byla spíše výhoda, věděla totiž přesně, kde hledat. O oblasti Háje nenašla skoro žádné informace kromě toho, že se jedná o část bývalého hlavního města Praha, konkrétněji pak Jižní Město. Přiložena nebyla ani mapa, pouze pár názvů ulic. To jí nadcházející úkol zrovna neulehčilo. Po pár hodinách hledání to vzdala a šla si radši lehnout.

Ze spánku ji vytrhl jakýsi hlas. V první vteřině si myslela, že v jejím pokoji někdo je, ale vzápětí jí došlo, že se jednalo pouze o sen. O podivně živý sen plný panelákových domů. Slunce ještě nevyšlo nad obzor, ale Lia se přesto došla nasnídat a obléct. Sbalila si pár potřebných věcí, oblékla se do obleku určeného pro pohyb v kontaminovaném prostoru a vyrazila k portu. To byl jakýsi most mezi základnou a jakýmkoliv místem, které mělo přiřazeno nějaký kód – tudíž se jednalo o známou oblast. Nepotkala po cestě nikoho, kdo by také byl takhle brzo vzhůru. Nejprve se přihlásila do systému, otiskem prstu potvrdila, že má povolení, a pak už jen nastavila souřadnice. Před ní se v kovovém rámu objevil nový svět. Hned po vkročení se za ní brána zavřela, její úkol tedy započal.

Otočila se kolem dokola. Snažila se přivyknout zvláštnímu odstínu oblohy. Celé okolí jako by bylo v nějakém oranžovém oparu. V polorozpadlých budovách poznávala dávné obchody či obytné domy. Měla s sebou pár měřicích přístrojů, díky kterým mohla zjistit stupeň kontaminace. Zadívala se na most, který se klenul nad silnicí, a na malý moment jí před očima probleskl obraz, kde barvy ještě šly zřetelně rozeznat. Setřásla ze sebe pocit, že by to místo měla znát a začala měřit. Zapsala si údaje a vydala se vstříc čemukoliv, co ji zde mohlo potkat.

O měsíc později

Našla ji, konečně. První základnu objevila hned čtvrtý den svého pobytu, od té doby však neměla štěstí. Teď ale narazila na druhou. Dostat se do ní byla maličkost, ale systém uvnitř vypadal poškozeně. Mohla jen doufat, že soubory, které potřebovala, se nijak nepoškodily. Opět se jí před očima mihnul obraz jiné reality. Čím dál víc měla pocit, že to nesouvisí s anomálií způsobenou kontaminací, ale že jsou to její skutečné vzpomínky. Nezáleželo na tom, mohla pocházet z tohoto světa a nic by to nezměnilo na faktu, že teď to pro ni byla jen pouhá mise. Musela být malinká, pokud si to vůbec nepamatovala.

Místnost byla ukryta pod areálem školy, kdysi pravděpodobně mívala červený nátěr. Nad dveřmi držela písmena ZŠ MIL ČOV, zbytek zřejmě již odpadal. Přímo základna byla kruhová přistavěná místnost mezi dvěma budovami na dvoře. Všimla si jí už při svém průzkumu před pár dny, ale zrovna ji vyrušili Přeživší a po odražení jejich útoku byla příliš zesláblá a musela se na nějakou dobu ukrýt, aby se jí zahojily rány. Byli to první známky života za celou dobu, co zde byla, tudíž kontaminace musela být téměř úplná, což pro Velitele nebude příjemná zpráva.

Soubory se naštěstí zachovaly, a tak je začala stahovat. V době vzniku základny se používala zastaralá technologie a díky tomu měla tak šest hodin, než se vše přetáhlo. V mezičase začala tedy sepisovat závěrečnou zprávu z mise a přidávala k ní mapy, které dokreslila, aby okolí bylo lépe zmapováno. Zrovna když kreslila nadchod, který se nacházel hned u metra, zabzučel panel a upozornil ji na pozastavení nahrávání. Otráveně se zvedla a soubor zkontrolovala. Našla složky, které vyžadovaly vyšší prověrku než tu její. To se jí ještě nestalo. Pustila se do manuálního dešifrování. Trvalo jí bezmála tři hodiny, než se vůbec dostala přes první heslo. Vzhledem k tomu, jak tajný soubor zřejmě byl, měl mnohem více různých typů zabezpečení. Po dalších pěti hodinách se jí začaly klížit oči. Rychle tedy vytvořila jednoduchý a pomalý, ale (což bylo hlavní) fungující program, který nechala běžet. Hned jak si ustlala na tvrdé chladné zemi, pohltila ji říše snů. V půlce noci se celá zbrocená potem probudila. Trvalo jí pár minut, než se vzpamatovala a uvědomila si, jaká noční můra ji probudila. Tak ji vyvedla z rovnováhy, že se rozhodla porušit protokol a přímý příkaz Velitele o otvírání kopírovaných souborů. V těch, které šly snadno odemknout, nenašla nic zajímavého. Zato ty, které její program stihl zatím dešifrovat, to bylo něco jiného.

29_5_2056_TEST1: Kontaminace zahájena. Reakce okolí pomalá. Subjekty (laboratorní potkani) projevují náznaky agresivity, vzápětí umírají.

30_5_2056_TEST4: Zkoušeno na plazech. Reakce stále pomalá. Zvýšit koncentraci o 10 %.

28_6_2056_TEST89: První zkouška na lidské bytosti. Subjekt projevuje známky vysoké agresivity. Objevila se pěna u úst, rozšíření zorniček. Přílišné zvýšení srdečního tepu, následně zástava srdce. Smrt.

15_7_2056_TEST114: Subjekt se zdá být stabilní, vpustili jsme k němu druhou lidskou bytost. Okamžitě ji rozsápal na kusy. Poté měl však výčitky, snížit lidskost.

22_7_2056_TEST131: Úspěch.

K těmto zápisům byly připnuté i složky s videy, avšak ta se ještě nedešifrovala. Navíc je Lia asi ani vidět nechtěla. Co ji ale zarazilo nejvíce byla zpráva, kterou našla vzápětí. Zřejmě se jednalo o osobní komunikaci mezi vedoucím vědcem a samotným Velitelem.

Vše je připraveno přesně tak, jak jste žádal, s kontaminací světa čekáme na Váš pokyn, Veliteli.

Váš ███████

Lia měla pocit, že omdlí. Zrychlil se jí srdeční tep, nedokázala se pořádně nadechnout, před očima se jí tvořily mžitky. Pokud to pochopila správně, tak sen, který měla, nebyl snem, nýbrž vzpomínkou. Konkrétně ze dne, kdy nastala kontaminace. Když přilétl Velitel a jeho lidé, tvářili se, že je chtějí zachránit, byla to jejich spása. Jenomže ona zahlédla muže ve stejné uniformě, jak dotlačil několik lidí přímo do kontaminované zóny. Otočili se proti nim a většinu z nich nechali napospas té nákaze. To byl ale celou dobu záměr. Všechny kontaminované světy, které navštívila, nechali kontaminovat lidé, kteří ji zaměstnávali. Nikdo v pevnosti neměl vzpomínky na domovskou zemi ne kvůli tomu, že byli příliš malí, když ji opustili, ale oni jim museli vzpomínky vymazat. Teď už Lia opravdu nemohla dýchat, všechny myšlenky jí letěly hlavou příliš rychle. Proč? Co všichni ti Přeživší, které za čas své služby zabila? Co když znala někoho ze skupinky, kterou den předtím potkala? Kdo všechno o tomhle věděl? Jak jim vymazali vzpomínky? Čemu mohla věřit? Jímala ji závrať. Posadila se na zem a pokusila se alespoň trochu zklidnit dech. V hlavě jí tepalo, krev jí vřela v žilách. Když se jí dech i tep vrátily do akceptovatelných hodnot, začala přemýšlet, co s touto informací dělat.

Prvně rozšifrovala zbylé soubory. To ji zaměstnalo na celé tři dny. Spala pouze pár hodin, a to velmi neklidným spánkem plným nočních můr. Odvážila se pustit si dvě videa pokusů, jeden test prováděn na ubohé želvě, druhý na člověku. U druhého videa se pozvracela. Viděla hrůzy tolika světů, a přesto jí nic nepřišlo tak ohavné, jako zacházení těch lidí s jinými bytostmi, jako by nic neznamenali. Připravili je o všechny emoce kromě agrese a strachu. Vztek. Čiré šílenství. Zoufalství. Z očí oběti kontaminace četla tolik bolesti, že to na ni bylo prostě příliš. Zkopírovala všechny složky a dokumenty. Tyto přísně tajné informace měla nejpozději za dva týdny odevzdat Veliteli. K tomu se ale nedostanou, ohledně toho se už rozhodla. Ve chvíli, kdy měla všechny záznamy bezpečně uložené u sebe, budovu zapálila. Dívala se, jak plameny nenasytně pohlcují vše kolem. Věděla, že na sebe upoutala pozornost Přeživších, ale na tom jí teď už nezáleželo, jelikož odcházela.

Stiskla komunikační zařízení, díky kterému se dostala zpět na základnu. Byla jako omámená. Spíše podvědomě došla na svůj pokoj, zabalila si veškeré své věci a v kuchyni si vzala zásoby. Její plán byl šílený, ale musela pryč, musela odsud, najít tolik potřebné informace. Svaly měla stažené, celé její tělo napjaté, jako by se měl každou vteřinou spustit poplach. Jenomže se žádný nespustil, nikdo se za ní neotočil, nikdo ji nezastavil. Když znovu došla k portu, nastavila souřadnice na jeden svět, o kterém věděla, že se z něj dá dostat do největší známé knihovny vůbec. Ještě naposledy se otočila a v duchu se rozloučila se vším, co znala. Slíbila si, že zjistí, co se skutečně stalo. A až se sem příště vrátí, postará se o konec všech lží.

Odlehčený příběh plný lásky, intrik a radosti, ve kterém se hranice mezi reálným a magickým světem maže, je příkladem dobré komedie. Naplnila mě pocitem štěstí a přiměla mě na malý moment opět věřit v kouzla.

Ta temnota se ze začátku plížila tak nenápadně, že jsem ji nepostřehla. Zprvu jsem ji dokonce považovala za přítelkyni. Radila mi se uzavřít lidem a z jejích úst to znělo jako to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Jenomže pak mne zradila, zatlačila do kouta a nechtěla pustit. Snažila jsem se bojovat. Pak to ale začalo být příliš namáhavé. Přešla jsem od boje k čistému přežívání. Každičký den si to kradlo kousek mého srdce, mé mysli. Zmáhalo mě to, přivádělo k šílenství. Čekala jsem na konec. Spíše jsem v něj doufala. To utrpení jsem nechtěla snášet už ani vteřinu, a přesto neodcházelo. Přišla jsem o všechno, hlavně o sebe samu. Rozpadla jsem se na kousíčky, které zapadaly do dávno zapomenutých propastí. Nedostávalo se mi oddychu, nacházela jsem se všude a nikde zároveň. Potřebovala jsem… něco. Konec, začátek, světlo, odpočinek… prostě něco jiného než neustálou bezmoc.

Trvalo to dlouho a už jsem to vzdávala, pomalu, ale jistě jsem spěla ke svému úplnému zániku. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. Už ani na bolesti, ani na tom, jestli budu žít, či nikoliv. Zbývala ze mě prázdná schránka. Nebo to jsem si alespoň myslela, dokud jsem nespatřila ten plamínek. Nevěřila jsem mu, pravděpodobně jsem začínala bláznit. On neodcházel. Probudil ve mně dávno ztracené jiskřičky naděje, že bych tohle mohla vyhrát. Musela jsem se k tomu plamínku dostat, za jakoukoliv cenu. Bolest a utrpení mnou prostupovaly tak mocně, až to oslepovalo. Zkreslovalo to mé vnímání, bralo mi to i ty nejmělčí nádechy a obestíralo mě to mrazivou zimou. Ten plamínek vždy vytušil chvíli, kdy jsem to znovu chtěla vzdát. V takový moment zaplál jen o malinko jasněji, ale to stačilo, abych pochopila. Nemohla jsem přestat, musela jsem vytrvat. Dokola a dokola se mě temnota snažila zadusit. Já však s každým dalším krokem nacházela ztracené střípky, kousky toho, kým jsem předtím bývala a kým bych se znovu mohla stát. A nakonec jsem se k tomu plamínku přeci jen dostala.

Světlo, teplo. Nezvyklé vjemy se kolem mě hromadily a zahlcovaly mé smysly. Dostala jsem chuť schovat se zpátky. Ale neudělala jsem to. Poprvé za dlouhou dobu jsem se dokázala skutečně nadechnout.

Příběh vypráví o dívce z chudých poměrů, která nemluví slušně ani spisovně. Učitel fonetiky se se svým přítelem vsadí, že z ní dokáže udělat dámu. Neskutečně obdivuji práci jak autora, tak překladatele, jelikož mnoho vtipů či poznámek je právě v jazyce samotném. Překládat něco takového musí být dosti obtížné, obzvlášť vezmeme-li v potaz, že čeština a angličtina nejsou ze stejné jazykové větve.

Děj se posouvá dostatečně rychle, aby se člověk nestihl nudit, avšak také dostatečně klidně, aby byl pochopen. Velmi oceňuji vývoj postav. Poněkud otevřený konec mi zrovna u této knížky nevadil, právě naopak k ní dosti seděl.