Erínye

Když vstoupila do pokoje, vzduch v místnosti byl cítit skořicí a vanilkovým cukrem. Ze starého rádia se linula vánoční písnička. Na stěnách visely mezi fotografiemi zavěšené ozdoby, řetězy i stuhy. Domov. Vypadal i voněl stejně, jak si ho pamatovala. Přesto ji však nedokázalo zahřát teplo sálající z krbu. Žilami jí prostupoval chlad. Smutek a vztek, bolest, cítila toho při tom náhlém přívalu vzpomínek tolik. Jenomže sem nepřišla vzpomínat. Nepřišla sem ani na návštěvu. Setřásla ze sebe jakékoliv pocity a tělem se jí opět rozlil naprostý klid. Tohle už nebyla její rodina. Dávno se vzdala naděje, že by snad někoho z nich jen malinko zajímala. Uslyšela z vedlejší místnosti hovor, přešla ke dveřím a vzala za kliku. Otevřela dokořán a vešla. Celý pokoj ztichl a všechny oči se pomalu obrátili k ní. Ona se však dívala pouze do jediných očí, do těch smaragdově zelených, které ji stále provázely ve snech. Sama měla stejné oči, jejich přesnou kopii, a to nenáviděla. Žena se na ni udiveně zadívala: „Kathari…”.

Otevřela oči a nad ní stála matka. Shlížela na ni přísným pohledem, jako by udělala něco špatně. Ale vždyť spala, jak mohla něco provést? Bála se. Co když ji zase potrestá? Nechtěla, aby ji bila, ještě pořád ji pálila záda od posledního výprasku. Vyděšeně vstala. „Obleč se,” přikázala jí. Okamžitě poslechla, vzala si na sebe lněnou halenku, hnědé kalhoty a ponožky. Matka tvrdila, že hezké oblečení i šperky si musí zasloužit. Když se jí jednou zeptala, kdy to bude, vysloužila si tři dny bez večeře. Nechápala to. Od doby, co její sestra zemřela, na ni pořád jen křičela, zavírala ji a trestala. Ničím se neprovinila. Vždyť jí bylo jen osm. Starší žena se rozešla pryč a ona ji následovala. Šly v tichosti. Vyšly na dvůr a zadní brankou k lesu. Stál tam shluk lidí ve zvláštních róbách. Pokud se předtím bála, teď byla přímo vyděšená k smrti. Když přicházely, šum hovoru postupně utichal, uvolnil se jim průchod. Její matka stále šla první, ona viděla, že se blížily k jakémusi velkému kameni a všude kolem hořely svíčky. Když došly blíž, nebyl to jen obyčejný kámen. Pokrývaly ho samé zvláštní symboly, vyryté i nakreslené. Když došly až k němu, matka se otočila k lidem kolem nich. „Naši rodinu postihlo před nějakou dobou velké neštěstí. Přišli jsme o prvorozenou a byli jsme prokleti. Musíme naši rodinu očistit. Je potřeba darovat JIM něco čistého, něco nevinného. Má druhá dcera nese jméno Kathari,” pokynula k ní, „což znamená čistá. Tímto darem si JE usmíříme.” S těmi slovy ji vysadila na kámen a položila na záda. Matka pak přešla k nedalekému stolečku. Ona nevěděla, co se děje, nechápala, nedokázala si nijak matčina slova vysvětlit. Až do chvíle, kdy nad ní stanula s nožem v ruce. Vypadal jako dlouhý střep popsaný nerozluštitelnými symboly. Zamlžilo se jí vidění. Chtěla křičet, plakat, chtěla utéct, ale nedokázala se pohnout, vydat ani jedinou hlásku. Matka něco říkala, ostatní se přidávali, ale to neslyšela. Dokázala se jen dívat do těch zelených očí, ve kterých ve světle svící tančily stíny. A potom jí skanula po tváři jediná osamocená slza. Přesně ve chvíli, kdy nůž projel masem.

Zamkla za sebou dveře, chtěla mít jistotu, že nikdo nikam nepůjde. „Lhala jsi mi,” byla první slova, která pronesla. Vyslovila je šeptem, přesto je však ve ztichlé místnosti každý slyšel zcela zřetelně. „Ty žiješ…,” byla jediná odpověď, které se od ní dočkala. „Ne tvou zásluhou,” zasyčela na ni. „Tvrdila jsi, že zemřela na nemoc, lhářko. Vím to, znám pravdu. Vždycky jsem ji znala, ale bála jsem se tě moc na to, abych něco řekla.” Většina přítomných zmateně těkala pohledy z jedné ženy na druhou. „Odpusť mi dcero,” vzlykla její matka. Takhle vypadala až skoro uboze. Roky k ní nebyly vlídné. Její vlasy úplně zešedly a výrazně prořídly. Vrásky starostí se jí usadily hluboko v obličeji. Záda měla i vsedě shrbená. Vypadala poraženě, odevzdaně. Téhle ženy, že se to bála? „Víš, jak znám pravdu?” prolomila ticho. Starší žena jen zakroutila hlavou. „Viděla jsem ji. Ten den, kdy se to stalo. Přišla jsem domů a viděla jsem ji viset na tom provaze.” Trhala si venku květiny, jak jí její starší sestra řekla. Vždycky dělala, co jí řekla. Byla na ni hodná, starala se o ni. Byl to její anděl strážný. Často spolu ještě s maminkou chodily nakupovat, projít se k řece nebo se projet na koni. Byly jako nerozlučná trojka, jen málokdy jste je potkaly bez sebe. Začínala jí ale být venku zima, a tak si řekla, že sestra určitě pochopí, proč šla dovnitř. Otevřela dveře, proběhla chodbou a vešla do obývacího pokoje. Zarazila se. Nohy její sestry se pohupovaly několik centimetrů nad zemí, kolem krku provaz. Nikdy se nesetkala se smrtí a nevěděla přesně, co se dělo, co to znamenalo. Jenom to, že tohle nebylo dobré. Vyběhla zpátky ven, počkala na rodiče a předstírala, že tam nebyla. Neřekla jim to. Ani za týden, ani za měsíc. Až po letech jí došlo, co to znamená sebevražda.

Opět na sebe pouze hleděly. Dlouze. Tentokrát ticho prolomila její matka. „Jak?” v tom jediném slově slyšela takové zoufalství a bolest, že by jí to snad mohlo být až líto. Jenomže lítost si zakázala. Stejně jako soucit. Tyhle emoce s ní zemřely v den, kdy málem sama přišla o život.

V první chvíli necítila nic. A pak se jí tělem rozlila bolest. Cítila na břiše něco teplého. Sáhla si tam. Bylo to lepkavé a tekuté. Zvedla si ruku před oči. Krev. Krvácela. Začínalo jí být na zvracení, motala se jí hlava. Nevnímala nic okolo sebe. O čase ztratila pojem. Střídavě viděla tmu a světlo. Svět se jí zmenšil pouze na tu bolest, na střídající se barvy a na šum v uších. A pak se na moment probrala. Viděla siluety odcházející k domu. Nechali ji tu, samotnou, zraněnou. Někdo na ni mluvil, neustále něco opakoval. Přežij. A pak se ztratila do temnoty.

Když se probudila, třeštila jí hlava a myslela si, že celá včerejší noc byla jen zlý sen. Pak se podívala na svůj trup a na obvazy kolem něj a došla jí pravda. Nebyla to noční můra. Nevěděla, kde je a bylo jí to jedno. Nezáleželo na tom. Chtěla sestru. Chtěla za ní. Chtěla usnout a už se neprobudit. Jenomže někdo ji nenechal. Chodil ji krmit, převazovat obvazy. Po nějaké době vzdala předstírání spánku a nechávala se ošetřovat. Byla zlomená, sama, nemilovaná. Ten muž, který se o ni staral, přišel jeden večer se zajímavou nabídkou, kterou nemohla odmítnout. Naučil ji pohřbít své emoce. Naučil ji necítit. A spoustu jiných užitečných věcí. Ukázal jí, jak přežít. Žila s ním skoro deset let. Jednou přišla do jejich bytu a on ji nepřivítal. Ležel na pohovce, bez hnutí. Pokusila se nahmatat mu puls, žádný nenašla. Zabalila si jen ty nejnutnější věci a všechny drahé předměty, co šly prodat. Pak byt opustila. Nebrečela, vlastně nic necítila. Naučil ji to ostatně sám, spoléhat jen na sebe, nevázat se na ostatní. Nechyběl jí, ale byla mu přeci jen vděčná. Vděčná za fakt, že mohla začít nový život. Nejdřív však musela nadobro ukončit ten starý.

„Kathari…,” začala větu, kterou ji však ona nenechala dokončit. „Mé jméno je Erínye¹.” Z pohledu v matčiných očích poznala, že pochopila. Vytřeštila oči a chtěla něco dodat, pravděpodobně ji prosit o odpuštění, jenomže ona byla rychlejší. Rychle překonala vzdálenost mezi nimi a než vůbec někdo stačil zareagovat, podřízla jí hrdlo tím stejným nožem, jakým tehdy málem byla připravena o život. Než se kdokoliv z hostů stačil vzpamatovat, byla pryč.

1. Erínye jsou v řecké mytologii bohyně pomsty a kletby, služebnice Háda. ↩