Orchidej

Od vysokých prosklených budov se odráží zapadající slunce a zalévá okolí svou krvavou září. Město jako by se koupalo v krvi. Stavím se v obchodě pro mléko, sýr, chleba a růži. Rozhodnu se místo jízdy přeplněným autobusem pro procházku po opuštěném nábřeží. Lidé ani jiní tvorové sem moc často nechodí, společnost si příliš zvykla na pohodlí, luxus a bezpečí a voda patří k nejistotám, ve vodě můžete lehce zmizet. Otevřu dveře od svého bytu. Vyklízím nákup. Proč jsem koupila tolik chleba, vždyť to sama nestihnu sníst, a na co mám růži? Na pár vteřin mě to zarazí, ale poté to nechám být, oni nechtějí, abych to věděla, takže se to nedozvím. Květinu vložím do vázy u své postele. Pokoj mi přijde nějaký větší a prázdnější. Čalouněná postel u zdi se mi jeví poněkud osamocená. Stejně tak se cítím já, prázdná, sama. Pravděpodobně to je pouze iluze, stejně jako vše v této době. Něco jako důvěra již dávno neexistuje. Na takové pouto je třeba mít možnost volby, moct si vybrat dobrovolně. To nám bylo odepřeno, zapovězeno.

Nevidím to, vím ale s naprostou jistotou, že ono to vidí mě. Vidí všechno. Oni, ono, ona, on, to nikdo neví, jen ta věc sama. Být sledován dvacet čtyři hodin denně je od narození až do smrti součástí života každého. Nic jiného neznám, s ničím jiným jsem se nesetkala, jinak jsem se nikdy necítila. Sledována. Jediný chybný krůček mohl vést ke konci. K jakému, to už nikdo nevěděl, nikdo se neptal, nikoho to nezajímalo. Mnozí si ani nepovšimli, když jim zmizel člen rodiny, drahá polovička či mazlíček. A když už přeci jenom někdo zaregistroval změnu, nereagoval, nezjišťoval.

Píši si deník, zatímco sedím se zkříženýma nohama na své posteli. Pročtu si posledních pár zápisů. Mé písmo pokrývá mnoho stránek, je mé, ale není. Zamyslím se, chyba, to nesmím dělat. Přesto však přejedu očima svůj pokoj. Na okenní římse mi kvete orchidej, v rohu stojí ručně malovaná starožitná almara ze smrkového dřeva, na druhé straně pokoje se nachází světlý dubový stůl a hned vedle něj ještě malá skříňka. Dvě stěny jsou polepené krémovými tapetami a zbylé dvě pokreslené. Celkový dojem není pro oko potěšující. Nehodí se to k sobě, každý motiv jiný, každý z jiné doby. Proč jsem si to takhle zařídila? Navíc neumím malovat. Zvednu se a přejedu prsty po malbě rozkvetlé jabloně. Neměla bych. Oni to vidí. Umně vyvedené listoví, každý tah štětcem je precizní. Vydechnu a přejdu k oknu, ze kterého vidím na město pod sebou. Ponořeno do tmy vypadá hrůzostrašně. V noci se ven nesmí, nikde to napsané není, nikdo to nenařídil, ale prostě to tak je, to ví každý. Orchidej. Jestli jsem v něčem ještě horší než v malování, je to starost o květiny. Přivoním k ní, další má chyba. Vybaví se mi jediné slovo, jméno, slyším ho zdálky, jako by šeptem.

Otevřu oči, jsem někde mezi něčím a ničím, vnímám, ale nedokážu se plně soustředit, vidím světlo i tmu, neovládám své končetiny, necítím je. Slyším hlasy, říkají, že jsem chybovala. Já to vím, vím, o čem mluví, chtějí, abych zapomněla, znovu. Už jsem tu byla. Chci zapomenout, bolí to. Ale nejde to. Mám její jméno vypálené do paměti jako cejch. Nemohu ji nechat jít. Ale musím, jinak zmizím taky. Probírají se mi vzpomínkami, snaží se je promazat, jako kdybych byla pouze disk a některé vzpomínky neužitečné informace zbytečně zabírající místo. A to pro ně vlastně jsem. Pouze nástroj. Trpím, dlouho, hodně.

Jdu domů z práce a po cestě si dojdu nakoupit. Když se však do svého bytu vrátím, zjistím, že mám nakoupeno, zvláštní. Z vedlejšího pokoje uslyším něčí hlas, jdu tam. Bydlím sama, ale když vejdu do pokoje, nevypadá to tak. Místnosti vévodí manželská postel, na které sedí pohledná mladá dívka s modrými rasta copánky staženými do drdolu. Na sobě má vytahané tepláky a roztrhaný šedý svetr. S někým vzrušeně telefonuje, všimne si mě, típne telefon a jde mě obejmout. Sama se divím, že ji obejmu zpátky, vydechnu úlevou. Znám ji, vím, kdo to je. Chci ji držet navždy, ale to není možné. Večer spolu uleháme do jedné postele.

Vzbudím se uprostřed noci, to se mi nestává, prostoupí mnou chlad. Rozhlédnu se, nic neobvyklého nevidím, zvednu se ze své postele a zavřu okno. Cítím se sama, měla bych si někoho najít. Ulehnu zpátky ke spánku a těsně předtím, než se vydám do říše snů, můj pohled zavadí o orchidej stojící na parapetu. Vždyť já neumím zahradničit.