Temnota

Neměla jsem jméno, tělo ani hlas. Neměla jsem, jak upozornit na svou existenci. Držela jsem se ve svém temném koutku a snažila se přežít. Temnota na mě neustále dorážela a chtěla zničit i ty poslední střípky, co ještě z mé duše zbyly. Jak to ostatní mohli nevidět? Vždyť jsem to zakryla sama. Snažila jsem se před světem skrýt své problémy tak moc, až už jsem nemohla nic. V ten moment už bych křičela o pomoc, ale žádný zvuk jsem nevydala, nešlo to.

Ta temnota se ze začátku plížila tak nenápadně, že jsem ji nepostřehla. Zprvu jsem ji dokonce považovala za přítelkyni. Radila mi se uzavřít lidem a z jejích úst to znělo jako to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Jenomže pak mne zradila, zatlačila do kouta a nechtěla pustit. Snažila jsem se bojovat. Pak to ale začalo být příliš namáhavé. Přešla jsem od boje k čistému přežívání. Každičký den si to kradlo kousek mého srdce, mé mysli. Zmáhalo mě to, přivádělo k šílenství. Čekala jsem na konec. Spíše jsem v něj doufala. To utrpení jsem nechtěla snášet už ani vteřinu, a přesto neodcházelo. Přišla jsem o všechno, hlavně o sebe samu. Rozpadla jsem se na kousíčky, které zapadaly do dávno zapomenutých propastí. Nedostávalo se mi oddychu, nacházela jsem se všude a nikde zároveň. Potřebovala jsem… něco. Konec, začátek, světlo, odpočinek… prostě něco jiného než neustálou bezmoc.

Trvalo to dlouho a už jsem to vzdávala, pomalu, ale jistě jsem spěla ke svému úplnému zániku. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. Už ani na bolesti, ani na tom, jestli budu žít, či nikoliv. Zbývala ze mě prázdná schránka. Nebo to jsem si alespoň myslela, dokud jsem nespatřila ten plamínek. Nevěřila jsem mu, pravděpodobně jsem začínala bláznit. On neodcházel. Probudil ve mně dávno ztracené jiskřičky naděje, že bych tohle mohla vyhrát. Musela jsem se k tomu plamínku dostat, za jakoukoliv cenu. Bolest a utrpení mnou prostupovaly tak mocně, až to oslepovalo. Zkreslovalo to mé vnímání, bralo mi to i ty nejmělčí nádechy a obestíralo mě to mrazivou zimou. Ten plamínek vždy vytušil chvíli, kdy jsem to znovu chtěla vzdát. V takový moment zaplál jen o malinko jasněji, ale to stačilo, abych pochopila. Nemohla jsem přestat, musela jsem vytrvat. Dokola a dokola se mě temnota snažila zadusit. Já však s každým dalším krokem nacházela ztracené střípky, kousky toho, kým jsem předtím bývala a kým bych se znovu mohla stát. A nakonec jsem se k tomu plamínku přeci jen dostala.

Světlo, teplo. Nezvyklé vjemy se kolem mě hromadily a zahlcovaly mé smysly. Dostala jsem chuť schovat se zpátky. Ale neudělala jsem to. Poprvé za dlouhou dobu jsem se dokázala skutečně nadechnout.