Kontaminace
Tuto povídku jsem poslala do soutěže Zlatý klíč, která probíhá každý rok v městské části Praha 11. Získala jsem za ni čestné uznání (4.-6. místo), tak snad si také užijete její čtení.
Lia dostala výzvu, aby se dostavila na velitelství. Neváhala a vydala se daným směrem. Stačilo jen projít jednou dlouhou chodbou, poté dvoje schody nahoru a pak už jen odpočítat třetí dveře po pravé straně. Zaklepala a počkala na strohé: „Dále.“ Vstoupila do šeré místnosti, oči jí však rychle přivykly okolnímu přítmí. V pochmurné pracovně byla vždy tma a vlhko.
Momentální Velitel byl ve funkci teprve dva roky a rozdíl mezi ním a jejich bývalou Velitelkou byl neskutečný. Za jejího působení místnost (ostatně i celá pevnost) zářila čistotou, na skříních i zdech se nacházely různé doplňky a časté větrání napomohlo ke svěžímu vzduchu, kdykoliv člověk vešel. Teď tu šla cítit zatuchlina. Uprostřed místnosti stál masivní dubový stůl, který v sobě měl zabudované tři zamykatelné šuplíky. Mimo ten už zde byly pouze dvě židle a jedno křeslo, ve kterém seděl Velitel.
Ani se na Liu nepodíval, ale ukázal na jednu ze židlí naproti němu. Posadila se a prohlédla si ho. Už to byl muž v úctyhodném věku, jeho pohled však vyvolával respekt u každého, kdo měl tu čest ho potkat. Lia věděla, že si příliš lidí na osobní rozhovory nezve. Jenomže ona už v této kanceláři byla tolikrát, že si na jeho přísné oči, ostré rysy a nikdy se neusmívající rty zvykla. Patřila totiž ke speciální jednotce, která spadala přímo pod něj. Tato jednotka nesla kódový název T.A.N.H. – Terénní Agenti Nejvyšší Hodnosti. Jako jediná jednotka poslouchala pouze Velitele, plnila zvláštní úkoly, zatýkala politické vězně, zbavovala se nepříjemných jedinců, zametala stopy či získávala a přenášela přísně tajné informace. Členové byli vybíráni přísnou selekcí. Každý musel splnit fyzicky i psychicky náročné zkoušky, ke kterým se dostal pouze na základě jistých předpokladů, díky kterým si jich někdo na vyšších pozicích všiml. Tyto nábory se konaly pouze, pokud zrovna někdo z jednotky vypadl, to znamenalo buď odchod do penze, nebo smrt. Celkový počet těchto speciálních agentů činil přesně patnáct lidí. Na některé úkoly bylo zapotřebí celé skupiny těchto speciálně proškolených osob, jiné naopak byly určeny pro jedince. Vyšší důstojníci se většinou s členy T.A.N.H. příliš nebavili, cítili vůči nim jistou nenávist, jelikož jim nemohli poroučet. Všichni ostatní k nim však chovali respekt, někteří se jich vyloženě báli. Jelikož pracovali s mnoha přísně tajnými informacemi, jejich život tvořili tajné mise a úkoly, o kterých nemohli nikomu říci, stali se dosti uzavřenou skupinou. Na základně sice znali skoro každého a každý rozhodně znal je, ale k žádným bližším interakcím nedocházelo. Čím se ale nejvíce lišili od ostatních – chodili a prozkoumávali kontaminované a opuštěné světy, kam byl jinak vstup přísně zakázán.
Velitel dopsal dopis a zadíval se na Liu. Podal jí obálku, která ležela na kraji stolu. Obyčejná, bílá, ale zcela naplněná papíry. Na ní stálo pouze slovo HÁJE. „Oblast?“ zeptala se Lia. Velitel pouze přikývl. Po chvilce ticha se však ozval: „Kontaminována před dvaceti lety, vyrážíš zítra, všechny informace máš tam,“ ukázal na obálku, „máš dva měsíce, pak chci na stole kompletní zprávu a možnost dekontaminace v procentech. Otázky?“ „Ne.“ Velitel jí pokynul ke dveřím, čímž dával najevo, že mohla odejít. Zvedla se, sklopila hlavu na znamení úcty a odešla. Vydala se do zahrad, jelikož ji lákalo slunce, které po dlouhé době vysvitlo. Vylezla si na svůj oblíbený strom, do výšky asi pěti metrů, a otevřela obálku. Pozorně si četla všechny známé informace. Někde vzadu v mysli se objevila myšlenka, že ten název už někdy slyšela, ale příliš se jí nezaobírala. Mohl se o ní zmínit někdo z jednotky nebo v archivu mohla zavadit o tento název. Dle záznamů se v oblasti nacházely dvě základny. To bylo vcelku neobvyklé, poukazovalo to na důležitost místa, jelikož to znamenalo rozložení tajných dat mezi dva objekty. Pro Liu to znamenalo pouze dvakrát tolik práce se sháněním a stahováním všech tajných souborů. Rozhodla se ještě večer zajít do archivu a zkusit o oblasti něco zjistit. Dokud nepatřila k jednotce, byla archivářkou, za což si ji zpočátku dost lidí dobíralo. Ale vlastně to byla spíše výhoda, věděla totiž přesně, kde hledat. O oblasti Háje nenašla skoro žádné informace kromě toho, že se jedná o část bývalého hlavního města Praha, konkrétněji pak Jižní Město. Přiložena nebyla ani mapa, pouze pár názvů ulic. To jí nadcházející úkol zrovna neulehčilo. Po pár hodinách hledání to vzdala a šla si radši lehnout.
Ze spánku ji vytrhl jakýsi hlas. V první vteřině si myslela, že v jejím pokoji někdo je, ale vzápětí jí došlo, že se jednalo pouze o sen. O podivně živý sen plný panelákových domů. Slunce ještě nevyšlo nad obzor, ale Lia se přesto došla nasnídat a obléct. Sbalila si pár potřebných věcí, oblékla se do obleku určeného pro pohyb v kontaminovaném prostoru a vyrazila k portu. To byl jakýsi most mezi základnou a jakýmkoliv místem, které mělo přiřazeno nějaký kód – tudíž se jednalo o známou oblast. Nepotkala po cestě nikoho, kdo by také byl takhle brzo vzhůru. Nejprve se přihlásila do systému, otiskem prstu potvrdila, že má povolení, a pak už jen nastavila souřadnice. Před ní se v kovovém rámu objevil nový svět. Hned po vkročení se za ní brána zavřela, její úkol tedy započal.
Otočila se kolem dokola. Snažila se přivyknout zvláštnímu odstínu oblohy. Celé okolí jako by bylo v nějakém oranžovém oparu. V polorozpadlých budovách poznávala dávné obchody či obytné domy. Měla s sebou pár měřicích přístrojů, díky kterým mohla zjistit stupeň kontaminace. Zadívala se na most, který se klenul nad silnicí, a na malý moment jí před očima probleskl obraz, kde barvy ještě šly zřetelně rozeznat. Setřásla ze sebe pocit, že by to místo měla znát a začala měřit. Zapsala si údaje a vydala se vstříc čemukoliv, co ji zde mohlo potkat.
O měsíc později
Našla ji, konečně. První základnu objevila hned čtvrtý den svého pobytu, od té doby však neměla štěstí. Teď ale narazila na druhou. Dostat se do ní byla maličkost, ale systém uvnitř vypadal poškozeně. Mohla jen doufat, že soubory, které potřebovala, se nijak nepoškodily. Opět se jí před očima mihnul obraz jiné reality. Čím dál víc měla pocit, že to nesouvisí s anomálií způsobenou kontaminací, ale že jsou to její skutečné vzpomínky. Nezáleželo na tom, mohla pocházet z tohoto světa a nic by to nezměnilo na faktu, že teď to pro ni byla jen pouhá mise. Musela být malinká, pokud si to vůbec nepamatovala.
Místnost byla ukryta pod areálem školy, kdysi pravděpodobně mívala červený nátěr. Nad dveřmi držela písmena ZŠ MIL ČOV, zbytek zřejmě již odpadal. Přímo základna byla kruhová přistavěná místnost mezi dvěma budovami na dvoře. Všimla si jí už při svém průzkumu před pár dny, ale zrovna ji vyrušili Přeživší a po odražení jejich útoku byla příliš zesláblá a musela se na nějakou dobu ukrýt, aby se jí zahojily rány. Byli to první známky života za celou dobu, co zde byla, tudíž kontaminace musela být téměř úplná, což pro Velitele nebude příjemná zpráva.
Soubory se naštěstí zachovaly, a tak je začala stahovat. V době vzniku základny se používala zastaralá technologie a díky tomu měla tak šest hodin, než se vše přetáhlo. V mezičase začala tedy sepisovat závěrečnou zprávu z mise a přidávala k ní mapy, které dokreslila, aby okolí bylo lépe zmapováno. Zrovna když kreslila nadchod, který se nacházel hned u metra, zabzučel panel a upozornil ji na pozastavení nahrávání. Otráveně se zvedla a soubor zkontrolovala. Našla složky, které vyžadovaly vyšší prověrku než tu její. To se jí ještě nestalo. Pustila se do manuálního dešifrování. Trvalo jí bezmála tři hodiny, než se vůbec dostala přes první heslo. Vzhledem k tomu, jak tajný soubor zřejmě byl, měl mnohem více různých typů zabezpečení. Po dalších pěti hodinách se jí začaly klížit oči. Rychle tedy vytvořila jednoduchý a pomalý, ale (což bylo hlavní) fungující program, který nechala běžet. Hned jak si ustlala na tvrdé chladné zemi, pohltila ji říše snů. V půlce noci se celá zbrocená potem probudila. Trvalo jí pár minut, než se vzpamatovala a uvědomila si, jaká noční můra ji probudila. Tak ji vyvedla z rovnováhy, že se rozhodla porušit protokol a přímý příkaz Velitele o otvírání kopírovaných souborů. V těch, které šly snadno odemknout, nenašla nic zajímavého. Zato ty, které její program stihl zatím dešifrovat, to bylo něco jiného.
29_5_2056_TEST1: Kontaminace zahájena. Reakce okolí pomalá. Subjekty (laboratorní potkani) projevují náznaky agresivity, vzápětí umírají.
30_5_2056_TEST4: Zkoušeno na plazech. Reakce stále pomalá. Zvýšit koncentraci o 10 %.
28_6_2056_TEST89: První zkouška na lidské bytosti. Subjekt projevuje známky vysoké agresivity. Objevila se pěna u úst, rozšíření zorniček. Přílišné zvýšení srdečního tepu, následně zástava srdce. Smrt.
15_7_2056_TEST114: Subjekt se zdá být stabilní, vpustili jsme k němu druhou lidskou bytost. Okamžitě ji rozsápal na kusy. Poté měl však výčitky, snížit lidskost.
22_7_2056_TEST131: Úspěch.
K těmto zápisům byly připnuté i složky s videy, avšak ta se ještě nedešifrovala. Navíc je Lia asi ani vidět nechtěla. Co ji ale zarazilo nejvíce byla zpráva, kterou našla vzápětí. Zřejmě se jednalo o osobní komunikaci mezi vedoucím vědcem a samotným Velitelem.
Vše je připraveno přesně tak, jak jste žádal, s kontaminací světa čekáme na Váš pokyn, Veliteli.
Váš ███████
Lia měla pocit, že omdlí. Zrychlil se jí srdeční tep, nedokázala se pořádně nadechnout, před očima se jí tvořily mžitky. Pokud to pochopila správně, tak sen, který měla, nebyl snem, nýbrž vzpomínkou. Konkrétně ze dne, kdy nastala kontaminace. Když přilétl Velitel a jeho lidé, tvářili se, že je chtějí zachránit, byla to jejich spása. Jenomže ona zahlédla muže ve stejné uniformě, jak dotlačil několik lidí přímo do kontaminované zóny. Otočili se proti nim a většinu z nich nechali napospas té nákaze. To byl ale celou dobu záměr. Všechny kontaminované světy, které navštívila, nechali kontaminovat lidé, kteří ji zaměstnávali. Nikdo v pevnosti neměl vzpomínky na domovskou zemi ne kvůli tomu, že byli příliš malí, když ji opustili, ale oni jim museli vzpomínky vymazat. Teď už Lia opravdu nemohla dýchat, všechny myšlenky jí letěly hlavou příliš rychle. Proč? Co všichni ti Přeživší, které za čas své služby zabila? Co když znala někoho ze skupinky, kterou den předtím potkala? Kdo všechno o tomhle věděl? Jak jim vymazali vzpomínky? Čemu mohla věřit? Jímala ji závrať. Posadila se na zem a pokusila se alespoň trochu zklidnit dech. V hlavě jí tepalo, krev jí vřela v žilách. Když se jí dech i tep vrátily do akceptovatelných hodnot, začala přemýšlet, co s touto informací dělat.
Prvně rozšifrovala zbylé soubory. To ji zaměstnalo na celé tři dny. Spala pouze pár hodin, a to velmi neklidným spánkem plným nočních můr. Odvážila se pustit si dvě videa pokusů, jeden test prováděn na ubohé želvě, druhý na člověku. U druhého videa se pozvracela. Viděla hrůzy tolika světů, a přesto jí nic nepřišlo tak ohavné, jako zacházení těch lidí s jinými bytostmi, jako by nic neznamenali. Připravili je o všechny emoce kromě agrese a strachu. Vztek. Čiré šílenství. Zoufalství. Z očí oběti kontaminace četla tolik bolesti, že to na ni bylo prostě příliš. Zkopírovala všechny složky a dokumenty. Tyto přísně tajné informace měla nejpozději za dva týdny odevzdat Veliteli. K tomu se ale nedostanou, ohledně toho se už rozhodla. Ve chvíli, kdy měla všechny záznamy bezpečně uložené u sebe, budovu zapálila. Dívala se, jak plameny nenasytně pohlcují vše kolem. Věděla, že na sebe upoutala pozornost Přeživších, ale na tom jí teď už nezáleželo, jelikož odcházela.
Stiskla komunikační zařízení, díky kterému se dostala zpět na základnu. Byla jako omámená. Spíše podvědomě došla na svůj pokoj, zabalila si veškeré své věci a v kuchyni si vzala zásoby. Její plán byl šílený, ale musela pryč, musela odsud, najít tolik potřebné informace. Svaly měla stažené, celé její tělo napjaté, jako by se měl každou vteřinou spustit poplach. Jenomže se žádný nespustil, nikdo se za ní neotočil, nikdo ji nezastavil. Když znovu došla k portu, nastavila souřadnice na jeden svět, o kterém věděla, že se z něj dá dostat do největší známé knihovny vůbec. Ještě naposledy se otočila a v duchu se rozloučila se vším, co znala. Slíbila si, že zjistí, co se skutečně stalo. A až se sem příště vrátí, postará se o konec všech lží.