Trauma
VAROVÁNÍ: Následující text obsahuje témata, jež by mohla vyvolat nepříjemné pocity. Spousta věcí je zde řečena explicitně, takže čtěte po vlastním uvážení. Témata: SH, smrt, sexuální obtěžování, apod.
Každý jistě slyšel někdy někoho říct něco ve smyslu: „Mám z toho trauma,“ nebo, „tímhle mi přivodíš trauma,“ a tomu podobné fráze. Nebudu tvrdit, že jsem něco s obdobným významem nikdy neřekla, samozřejmě jsem tím sama vinna. Avšak někteří lidé, právě kvůli přílišnému užívání slova trauma jako takového, zapomněli jeho pravý význam. Zlehčování a nadhled, tak se tomu zřejmě říká. Kolik lidí, co něco takového někdy vypustí z úst, skutečně ví, co že to vlastně tvrdí?
Jako první se asi nabízí otázka, co to vlastně znamená trauma? Je to ve své podstatě odpověď našeho organismu, a především naší mysli, na velmi stresující, zdrcující či život ohrožující události. Dovolím si citovat jednu pěkně zformulovanou definici, která udává jednoduché a jasné vysvětlení, od psycholožky Mgr. Kamily Prokešové.
„Trauma lze chápat jako velice stresující zážitek, mimořádný co do míry své intenzity a bolestivosti. Jde o událost, která zpravidla přichází náhle, nečekaně a představuje buď bezprostřední ohrožení života, nebo výrazným způsobem ohrožuje tělesnou či psychickou integritu. Trauma nekoresponduje s dosavadní životní zkušeností jedince, zpochybňuje základní životní jistoty a smysluplnost života a světa vůbec.“
Pojďme si toto tvrzení lehce rozebrat. Jak jsem i já již výše zmínila, jde o stresový zážitek. Je to také ale věc jedinečná. Slovo jedinečný si asi většina z nás spojí s pozitivními věcmi. Řekla bych, že právě proto použila paní Prokešová jiné slovo – mimořádný, také jinak jednorázový. Ať už jde o bolest, kterou v oné situaci prožíváte, či o míru stresu, strachu nebo jakéhokoliv jiného faktoru, bývá to silnější prožitek než jakýkoliv jiný v dosavadním životě. Pokud něco zažíváte poprvé, je pro váš mozek téměř nemožné, aby byl schopen tento nový podnět okamžitě zpracovat. To poté vede k odkládání řešení a léčení, ba dokonce k popírání. O tom se ještě zmíním v další části.
Dalším skalním bodem definice jest spojení náhle, nečekaně. Na takovou událost se nejde nijak předem připravit. A i pokud víte, že se tak má státi, v tu chvíli stejně prožitek bude mnohonásobně silnější, než jaká byla vaše očekávání. Proto i v takovéto situaci můžeme mluvit o stavu nečekaném. Mysl je překvapena a přehlcena, snaží se dát si dvě a dvě dohromady, ale vysvětlení pro danou chvíli jednoduše neexistuje. Než stihnou proběhnout všechny elektrické impulzy v mozku a přenést informaci o vývoji, na stejné dráhy jsou už vysíláni nový poslíčci s novými záznamy. A tak se v jediném okamžiku stane, že se tyto cesty ucpou jako dálnice při dopravní špičce. Mozek nedokáže najednou třídit ani zpracovávat vše, co se v danou chvíli děje. Odloží to tudíž do pozadí a postaví za tím zeď. Do té chvíle neznal nic podobného, nevěděl ani, že může nepříjemné části zavřít někam pod zámek a zahodit klíč. Ale on neměl jinou možnost, musel obnovit funkce nutné pro přežití, toť jest jeho práce.
Dovolím si lehce poupravit výrok: …buď bezprostřední ohrožení života, nebo výrazným způsobem ohrožuje tělesnou či psychickou integritu. Pokud se ocitnete ke smrti jen krůček, každopádně vám to naruší rovnováhu a přirozené prostředí, ať už psychicky nebo fyzicky, v tom nejhorším případě kombinací. V každém z nás je jakási váha, která je stabilní, minimálně většinu času. Když si tvoříme klíčové vzpomínky utvářející naši osobnost, váha může být lehce vyvedena z rovnováhy, jenže se velmi brzy srovná a skončí v ještě stabilnější poloze. Trauma tuto rovnováhu kompletně nabourá, převrhne vaši váhu. Ne tím způsobem, že by se převážila na jednu či druhou stranu, on se zcela utrhne řemínek či upadne jiná důležitá část. Udržovat stabilitu je jedna věc, opravovat ji, to už je věc druhá. Jde o těžší, delší a složitější proces, který stejně nemůže skončit tak, aby se výsledek zcela rovnal originálu.
Naprosto klíčovým tvrzením z citace se mi však zdá být poslední část, co všechno taková událost zpochybní. Ovlivní nejen věci s ní související, jako navazování vztahů, přátelství apod., ale i všechny absolutně všední maličkosti jako usínání, koukání na oblíbený seriál, poslech hudby. Jako by to změnilo všechno, některé věci úplně, jiné pouze malinko. Začnete vnímat svět jako horší místo, v každém člověku najednou vidíte to nejhorší. Ve většině ti lidé dané vlastnosti již měli, ale nezaměřovali jste se na ně, jelikož krom pár nedokonalostí to jsou laskaví a milí lidé. Jenomže jak jsem již řekla, vaše vnímání světa se od základu změní. Pochybujete o každé jistotě, kterou jste dříve brali za samozřejmou, o každém člověku, každém svém rozhodnutí. Váš život se stává spirálou pochybností. Ztratíte kontrolu sami nad sebou, jelikož váš systém je příliš zahlcen bezmocí a váš mozek nenachází vysvětlení. Nefunguje zcela správně, jelikož většinu pozornosti věnuje právě hledání racionální příčiny. Nevidíte smysl ani v naprosto logických věcech. Přijde vám možná i nefér, že všichni ostatní žijí své životy pořád stejně, a vám byla tato výsada odepřena.
Následky prožitého traumatu mohou být zcela odlišné u každého jedince. Někdy to může být reakce pouze krátkodobá či protahovaná, v dalších případech ale mluvíme o změně celé osobnosti člověka. Více se následky budu zabývat o něco později.
Traumatické zážitky nemůžeme rozdělit, klasifikovat je. Jsou na to příliš subjektivní, a i kdyby dva lidé zažili úplně to stejné trauma za stejných podmínek, jejich vnímání a vypořádání se s danou situací by bylo odlišné. Nejohroženější skupinou jsou děti a dospívající, to samozřejmě neznamená, že v dospělosti taková situace nastat nemůže. Příkladem nejzávažnějších událostí, které mohou ovlivnit celý další rozvoj jedince jsou zejména smrt blízkého či jiný styk se smrtí, sexuální zneužití a obtěžování a v dětském věku se nejčastěji potkáme s případem fatálně neuspokojených fyzických a psychických potřeb, také jinak, když je dítě bité, nedostává dostatek jídla, není mu projevována láska, je svědkem násilí nebo mu rodiče nevěnují žádnou pozornost. Samozřejmě toto nejsou všechny příklady, ale pro představu je to snad dostačující.
Slíbila jsem, že se vrátím k následkům takového traumatu. Už jste z těch pár předešlých zmínek asi pochopili, že psychickou újmu každý vnímá, vstřebává a vyrovnává se s ní (tj. léčí ji) naprosto jinak. Pravděpodobně budu mít tendence lehce (či více) brát v potaz svůj subjektivní pohled na věc, takže místy možná nepůjde o stoprocentně objektivní text.
Ještě mnohokrát tu zmíním jednu věc, psychické trauma každý vnímá jinak. Každá osoba je jedinečná a nelze přesně odhadnout její reakci. Důsledky traumata mohou vést ke stresovým reakcím, posttraumatickým stresovým poruchám i k trvalým změnám osobnosti. Samozřejmě se setkáváme i s jinými psychickými poruchami a onemocněními. Příkladem můžou být závislosti, deprese, úzkosti, sebevražedné sklony. Pouze pár příkladů z mnoha, může se pochopitelně projevit i jakákoliv jiná porucha.
Ne vždy člověku hned dojde, že se jedná o trauma. Vím, toto zní lehce nesmyslně, ale v době jeho vytvoření se vám může pouze zdát, že máte nějaký špatný pocit a úplné následky se projeví až později. Takto to chodí obzvláště v případě rodič x dítě. Pokud dítě vyrůstá v toxickém prostředí, zvykne si na něj a jelikož je to pro něj jediné, co kdy poznalo, nezdá se mu, že je něco špatně. Avšak pokud jde o budoucí život, může to mít fatální následky, obzvlášť pokud se problém neřeší či popírá.
Ano, popření traumata zní poněkud nadneseně, avšak jedná se zcela doslovně o to, co váš mozek udělá. Jak už jsem výše zmínila, mozek vytvoří jakousi zeď mezi událostí a přítomností. Ale jakákoliv zeď postavena takto narychlo se může také velice rychle zhroutit, čemuž se snažíme zabránit postupným rozebráním. Vzpomínky se zamlží, překroutí, poupraví. Nevnímáte to, ale když se na ně pořádně zaměříte, neunikne vám, že je něco špatně. Pokroucený obraz, nejasné detaily… Nemáte pro takovou věc vysvětlení, a tak ji prostě necháte být a netušíte, proč se každým dnem cítíte hůře a hůře. Až se stane nějaká událost (může to být i maličkost), která rozhodí vaši rovnováhu a zeď se zbortí. Takové události se říká trigger. A najednou prožíváte znovu ty syrové emoce jako napoprvé. Když zeď začnete sami kámen po kameni rozebírat, dostanete tyto emoce po dávkách. I tyto menší dávky jsou mnohdy zničující, a proto není vzácné, že i člověk, který léčí své trauma, může v období léčebného procesu trpět závažnými úzkostmi a depresemi.
Jak se v takové situaci léčit? Co dělat? Kdybych na tuto otázku znala odpověď, upřímně teď nepíšu toto. Mám ale pocit, že nejprve potřebuji pochopit, co se mi vlastně dělo, než si dokáži pomoct. Samozřejmě na internetu najdete spoustu zajímavých odpovědí, které můžete vzít v úvahu.
První taková možnost je zcela jistě navštívit nějakého odborníka. Odborná pomoc je přeci jenom nejlepší. Ne každému to bude vyhovovat. A i lidé, kterým to pomůže, musí udělat všechnu tu hlavní a bolestnou práci sami. Rozhodně se vyplatí to zkusit. Někdy musí být léčebný proces podpořen i nějakými prášky, ty můžou zklidnit mysl. Opět pozor, na každého budou fungovat jiné prášky, na někoho dokonce žádné, každý organismus je jiný a je těžké najít tu správnou možnost pro vás. Musíte se obrnit trpělivostí a nechat si pomoct.
Další může být obnovení kontaktu s přáteli, čtení, cvičení, jakékoliv jiné rozptýlení mysli. Jenomže každý tenhle kousek, malý krůček, je k ničemu, když si člověk neuvědomuje, o co se doopravdy musí snažit, aby se mohl skutečně vyléčit. Nesmíte chtít zapomenout. Ano, je to možná lehce šokující, ale nesmíte se snažit událost odstřihnout od vás, aby nebyla nadále vaší součástí. Tak jí naopak dáte prostor se neomezeně zvětšovat až vás nakonec temnota zcela obklopí a odtud už se jen těžko hledá cesta zpět. Nemusíte zapomínat, stačí z velké těžké bubliny udělat malinkou, kterou budete mít pod kontrolou. Potřebujete se dostat do stavu, kdy budete ovládat vy ji, ne ona vás. Co se stalo, stalo se, to bohužel zpět už nikdy vzít nemůžeme, i když si to mnozí tak moc přejeme. Naučit se s tím žít je těžké, neskutečně těžké. Někomu na to stačí pár měsíců, jiní potřebují roky.
Poznamená vás to. Napořád. Ponesete si do dalšího života jizvy, které nikdo jiný neuvidí. Jenomže každá jizva znamená další boj, který se vám povedlo přežít. Prošli jste si peklem a dokázali to, vyšli z toho se šrámem na duši, ale klidem v srdci. Dosáhnout míru sám se sebou zabere nejvíce času. Vina, výčitky, sebenenávist. Ty pocity ucítíte častěji, než by bylo milé. A navíc pravděpodobně ani nezmizí všechny triggery. Ale důležité je, že i přes to všechno je možné být znovu šťastný a zcela sám sebou.
Asi by se teď hodilo podělit se o svoji osobní zkušenost, když o tom tak mluvím. Své trauma velmi zjednoduším, šlo o sexuální obtěžování. Byla jsem ve stavu, kdy jsem se snažila zahojit svoji duši kvůli předešlým těžkým časům a člověk, který o tom všem věděl, využil toho momentu. Využil toho, jak jsem byla nezkušená, raněná, naivní, rozpadlá. Využil toho, jak moc jsem chtěla věřit lidem, jak moc jsem chtěla vidět dobro, jak moc jsem chtěla být v pořádku. Využil mě. Nevím, jestli vědomě či ne a už to asi nezjistím, to však není důležité. Udělal to a pak mě ještě k tomu psychicky vydíral a snažil se se mnou všemožnými způsoby manipulovat.
Než mi došlo, co se děje, dost mi to trvalo. Jak jsem napsala, byla jsem zlomená a když jsem se vrátila domů, nechápala jsem, proč se cítím nepříjemně. Viděla jsem se s ním dokonce znova a tentokrát se mi po příchodu domů udělalo vyloženě zle. Když holka řekne ne, znamená to ne, nemusí to opakovat víckrát. Jenomže já musela a na pošesté už mě to nebavilo, tak jsem to vzdala a přestala se bránit. Když mi došlo, proč je mi tak špatně, nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že jsem ho nechala, že jsem to mohla zastavit. Ani jsem ho nedokázala nenávidět, všechnu nenávist jsem směřovala na sebe.
Ty pocity jen gradovaly. Bezmoc, jakou jsem nikdy necítila. Nevěděla jsem, proč, co, kdy, kde. Nenacházela jsem pevnou půdu pod nohama ani oporu v žádném člověku. Pokaždé, když jsem si vzpomněla na jeho dotyk či zprávy, udělalo se mi tak zle, že jsem potřebovala zvracet. Kůže mě pálila, jako by se sama chtěla zbavit jakéhokoliv pozůstatku doteku. V hlavě se mi mísily staré rány s novými. Ty staré, které byly skoro zahojené, se otevřely a já znovu slyšela všechny ty hlasy. Nechtěla jsem nikoho vidět, nic dělat. Ztrácela jsem víru v lidi, v sebe. Seděla jsem ve vaně a přiložila si k zápěstí žiletku. Nemohla jsem, ne kvůli všem, koho miluju. Mrštila jsem s ní o protější zeď a rozbrečela se. Nevím, jestli šokem, bolestí, bezmocí, žalem či něčím jiným, ale takhle to dál nešlo. A tak jsem to uzamkla. Ano, občas jsem o tom mluvila, ale neřešila jsem to. Chovala jsem se, jako by se to nestalo. A ono to fungovalo, život šel dál. Staré rány se pomalu hojily, naučila jsem se o nich mluvit, svěřovat se, žít, skutečně se smát a milovat.
Bohužel, takové věci vás vždycky doženou. Uplynulo několik měsíců, vlastně víc jak tři čtvrtě roku, a vrátily se mi deprese. Ze začátku jsem nechápala proč, vždyť všechno už šlo tak dobře. Ale pak přišly ty noční můry. Viděla jsem ho, jak nade mnou stojí, cítila jsem na kůži jeho dech, jeho dotek. Probouzela jsem se v slzách. Každý večer jsem se bála. Tak neskutečný strach jsem dlouho necítila. Nechtěla jsem usnout, ale musela jsem spát. A nakonec jsem vždy usnula. Noční můry se měnily, často mi v nich umírali moji blízcí. A následující tvrzení možná vyzní sobecky, ale těch jsem se neděsila nejvíc. Nejhorší byly ty živé, kdy jsem se nemohla hýbat a cítila ho v sobě. Viděla jsem jeho oči propalující se mi do masa. Ten nelidský chtíč a potěšení z bolesti – všechno to z jeho postoje bylo zřejmé. Věděla jsem, že k tomu nikdy nedojde, přesto jsem měla strach. Pokaždé když jsem usínala a pokaždé když jsem se vzbudila.
Začala jsem na všechno kašlat, skoro jsem nespala, nepsala si ve škole výpisky, skoro se nevídala s kamarády a opět ty špatné nálady převažovaly nad těmi dobrými. Muselo to přestat. Nevím, jak se to stalo, jen vím, že teď už to není tak hrozné. Ty myšlenky bolí a sny mě neopustily, ale nedovolím mu, aby mi kazil život. To je vlastně hlavní důvod, proč jsem tohle vůbec začala psát. Nechápu to, nechápu se, nevím, co dělat, nevím, jak se s tím vyrovnat. Nejsem na to sama, to vím, ale zároveň vlastně jsem. Je to boj v mé vlastní hlavě a jsem v bodu, kdy ani jedna strana nic nedělá. Jenomže já chci vyhrát. Ne. Já potřebuju vyhrát. Chci to dokončit, chci to přijmou, chci se toho zbavit. Mám pocit, že jsem na dobré cestě, ale jak to poznám? Potřebuju to přijmout, ale jak? Jak si odpustit něco, co ani není moje vina?
Přijdu na to, já vím, že ano. Jen mě asi už prostě nebaví čekat. Nechci už zažít jediný sen, jedinou tu myšlenku. Jenomže nevím, jak to udělat. Jsem možná na dobré cestě, ale na její konec je to stále příliš daleko a já nevím, kde na to vzít sílu. Nevzdám to, nemůžu. Ale mívám chvíle, kdy bych chtěla. Chtěla bych se střelit gumičkou do zápěstí a opakovat to tak dlouho, než se roztrhne kůže a začne téct krev. A nepřestat. Chtěla bych si přitisknout ke kůži ostří nože a zatlačit, než to uspokojivě zapálí a ucítím pramínky krve stékající po svém těle. Děsivé, že? Jenomže to nejde ovlivnit. Neudělám to, protože nemůžu, znovu bych to nepřežila. Ale občas, když mám špatnou chvíli, si přeju, abych nikomu neslíbila, že to přežiju. Zní to hrozně, ale závislost je závislost. Bylo by jednodušší zubožit své tělo než zahojit duši, kterou jsem si nepotrhala sama. Jenomže on o tomhle ani neví, o ničem. A to je dobře, není a nebude už nikdy součástí svého života. A jelikož vím, že on by mi za to stát neměl, nevzdám to, i když bych někdy chtěla.
Když to shrnu, budu se snažit dojít nakonec té dlouhé únavné cesty, abych mohla žít zcela pokojný a normální život. Nikomu bych nepřála nic takového zažít, bohužel však nejsem sama. I když okolí vám chce pomoct, nemůže, ne zcela. Pokud totiž nežijí ve vašem těle a nesdílí vaše vědomí i podvědomí, nedokáží pochopit ani zlomek té beznaděje, bolesti a strachu. Je skvělé, že tu pro vás jsou, ale to nemění nic na faktu, že na většinu jste sami. Je to těžké, zatraceně těžké. Ale také je to možné. A stojí to za to. Nemělo se to stát, nikdo si nic takového v životě nezaslouží, ale lze to přežít. A pak si můžete být jisti, že už přežijete všechno.
Dovětek pro ty, co to dočetli až dokonce:
1) Pokud se momentálně nacházíš v těžké situaci, prosím, neboj se říct si o pomoc. Není to projev slabosti, právě naopak, je to projev neskutečné odvahy a síly. Pokud si potřebuješ jen s někým promluvit, neváhej mi napsat.
2) Jsem v pořádku, všechno je lepší, už jsem si dokázala odpustit. Většina věcí, co ve mně byla zlomená je zpět na svém místě. Nepíšu všechny, protože jsou kousíčky mé duše a mého srdce, které stále hledám a jsou možná i takové, které nikdy nenajdu. Věci, co se mi staly, nevrátím, jsou mojí součástí. Ale to nevadí, protože mám sílu hledat ty kousíčky sama sebe dál a tvořit si další a krásnější, pokud to bude třeba.